Poslední splitter (tzn. ten, na který jsou připojení koncoví uživatelé) navařujeme přímo na vlákna, všechny "distribuční" splittery dáváme na konektory. Minimalizujeme tím počet konektorů (těch koncových je nejvíce) a šetří to místo v bednách (jen kazety, žádná konektorová pole). V případě potřeby můžeme změnit topologii sítě (koncový splitter je "krmený" z jiného vlákna, z jiného portu OLT...), můžeme taky rozumně měřit (pokud potřebuju OTDRkem měřit trasu od zákazníka ke splitteru tak kvůli toho musím na chvíli odpojit celý jeden splitter, což není žádná tragédie).
Do bytovek dáváme většinou ploché plechové optické bedýnky s kazetou a prostorem na nějaké rezervy, do bytů se snažíme jít dlouhými B3kovými pigtaily (v bytě se pak nemusí vařit, jen se konektor zapojí v zásuvce do které se vleze smotat třeba i půl metru toho přívodního kabelu...).
Tak jak je to na fotkách tazatele (kabely smotané kolem bedny) bych si to udělat netroufl. Můj názor je, že nikde nesmí být vidět ani centimetr kabelu (vše v liště, trubce, krku), snad s výjimkou použití drátěných žlabů. Taky takové volně přístupné smotky lákají nenechavce.
Celkem slušná je bedna MTeH Uni od Micosu - do "základny" se dají přidat držáky svarů a jedna SC duplex spojka, takže v základně můžu vytáhnout vlákno z průchozího páteřního kabelu nebo páteř i drobně rozbočit (v "rohovém" paneláku rozdělím přívodní kabel na dva směry), v těch obřích kazetách je pak spousta místa pro splitter a navaření zákazníků na něj...